Eduard MiG-21PF Manual

MiG-21PF
SOVIET SUPERSONIC FIGHTER
1:48 SCALE PLASTIC KIT
intro
The MiG-21 was one of a long list of Mikoyan-Gurevich products to be integrated into the armed forces of the Soviet Union, the Warsaw
Pact, and allied client states. Its predecessors included such notable types as the MiG-15, MiG-17 and the supersonic MiG-19. The roots
of this project reach back to the first half of the fifties. In 1954, the Ye-1 project came to an end, and was quickly picked up by the Ye-2. Both
had a swept wing. The first machine to feature the delta wing was the Ye-4, which first took to the air on June 16th, 1955. It was also
demonstrated a year later at the Moscow airfield Tushino. The first of the new line to enter production was the MiG-21F, which together with
the MiG-21P and F-13 represented the first generation of the MiG-21, and was in production through the end of the fifties and the beginning
of the sixties. Subsequent versions included the PF, FL, PFM, R, S, N and PD, the production of which peaked at the end of the sixties. The
third generation started production in 1968, which included such versions as M, SM, MF, SMT, bis among others. Simultaneously, two-seat
training versions were also produced designated MiG-21U, UM and US. Production of the MiG-21 ended in 1985, and was put into service
with some fifty nations. Over the course of the cold war, the opponents of the MiG-21 included the likes of the Northrop F-5 Freedom Fighter
and the Dassault Mirage III. NATO assigned it the reporting name 'Fishbed'. It became the most produced supersonic fighter in terms
of quantity. The new machines came off Soviet production lines in Moscow, Gorky and Tbilisi. The MiG-21F-13 was also built under license
in Czechoslovakia and the MiG-21FL, M and bis in India by Hindustan Aeronautics Ltd. The Soviet Union produced 10, 645 examples
of all versions, 194 were built in Czechoslovakia and 657 in India. Outside of the Soviet Union, the type flew with a long list of nations
on all continents with the exception of Australia. The MiG-21 participated in combat in Vietnam, the Indo-Pakistan wars, the Cuban
participation in Angola and in the Arab world's attempt to eliminate Israel. Thanks to the high volume of use, the highest number of aces
produced on the type was in Vietnam. The top of the ladder is occupied by Nguyen Van Coc with nine kills. The type serving as a fighter-
bomber served with the Soviet Union and other nations of the Warsaw Pact into the eighties, when it began to be displaced by the MiG-29
Fulcrum.
This kit is specific to the building of a model of the MiG-21PF. In factory documentation, the export version is identified as 'Izdelye 76A'
and the version built for Soviet armed forces as 'Izdelye 76'. It was powered by a Tumanskiy R-11F2-300. Hardpoints could still be loaded
with RS-3US, R-3S missiles and UB-16-57 rocket pods, S-24 unguided rockets and bombs up to 500kg in size. NATO assigned MiG-21PF
the codename 'Fishbed D'.
úvodem
MiG-21 byl další konstrukcí kanceláře Mikojan-Gurjevič, která se zařadila do výzbroje Sovětského svazu, zemí Varšavské smlouvy
a dalších ozbrojených sil. Jeho předchůdci byly tak významné typy jako MiG-15, MiG-17 či nadzvukový MiG-19. Kořeny vývoje letounu
sahají do první poloviny 50. let minulého století. V roce 1954 byl dokončen projekt Je-1, velmi rychle nahrazený druhým prototypem Je-2.
Oba měly šípové křídlo. Prvním strojem s delta křídlem byl prototyp Je-4, který se do vzduchu dostal poprvé 16. června 1955. Představil
se také na letecké přehlídce, která se konala o rok později na moskevském letišti Tušino. Jako první se do sériové výroby dostala verze
MiG-21F, která společně s MiG-21P a MiG-21F-13 reprezentovala první generaci tohoto typu, vyráběnou na přelomu 50. a 60. let minulého
století. Následovaly další, pokročilejší verze – PF, FL, PFM, R, S, N a PD, jejichž produkce vyvrcholila ve druhé polovině 60. let. Od roku
1968 probíhala výroba třetí generace, která zahrnovala například verze M, SM, MF, SMT, bis a další. Souběžně se stavěly také dvoumístné
cvičné jednadvacítky MiG-21U, UM a US. Výroba MiGů-21 skončila v roce 1985 a do výzbroje je zařadilo okolo 50 zemí světa. MiG-21 měl
během studené války své protějšky v typech Northrop F-5 Freedom Fighter či Dassault Mirage III. Vojska NATO dalo typu kódové označení
Fishbed. Stal se v největších počtech vyráběným nadzvukovým letounem. Nové stroje v Sovětském svazu sjížděly z továrních linek
v Moskvě, Gorkém a Tbilisi. V licenci se stavěla verze MiG-21F-13 v Československu a MiG-21FL, M a bis v Indii u Hindustan Aeronautics
Ltd. V Sovětském svazu vzniklo 10 645 exemplářů všech verzí, v Československu 194 kusů a v Indii 657 strojů. Kromě ozbrojených sil
Sovětského svazu létal v řadě zemí, s výjimkou Austrálie na všech kontinentech. Zúčastnil se řady válečných konfliktů, včetně války
ve Vietnamu, indicko-pákistánských potyček, kubánského tažení v Angole či arabské snahy o zničení Izraele. Díky největšímu zapojení
do bojových akcí se největší počet stíhacích es zrodil ve Vietnamu. Na čele žebříčku stojí Nguyen Van Coc s devíti sestřely. V roli
přepadového stíhacího letounu sloužily MiGy-21 v Sovětském svazu a dalších zemích Varšavské smlouvy až do 80. let, kdy jej jako
plnohodnotná náhrada začaly z prvoliniové služby vytlačovat nové MiGy-29 Fulcrum.
Z této stavebnice je možné postavit MiG-21PF. V tovární dokumentaci figuruje pod označením Izdělije 76A pro exportní stroje a Izdělje
76 pro letouny určené pro sovětské ozbrojené síly. Poháněl jej motor Tumanskij R-11F2-300. Podvěsnou výzbroj tvořily rakety RS-3US,
R-3S, popř. raketové bloky UB-16-57, protizemní neřízené rakety S-24 a pumy do 500 kg. V kódu NATO nesly stroje označení Fishbed D.
8236
8236 - NAV1